Virtuální jízdárna ZLATÝ FÉNIX

*Články*

Čti a prezentuj! Můžeš se tu dozvědět něco, co sem napsal jiný uživatel, nebo se sám do obsahu zapojit! Za dobrý článek dostaneš dobře zaplaceno. Můžeš ho napsat do komentářů (já ho z nich pak smažu a vložím ho sem), nebo, pokud nechceš, aby ho někdo četl před vložením na stránku, mi ho poslat ma email (johanka.jooza@seznam.cz).

1.Článek nám napsala Wikcabibinecka. Moc chválím! Je to její zážitek o koních.

Tento den jsem tam byla jenom já, protože Kikča byla na nějaké svatbě. Měla jsem do Sokolí přijet o půl 12 a taky jsem tam tak byla. Byl tam už Petr, který jel na Roně, Terka, která jela do Třebíče autem s paní Říhovou a Adriana, která jela na poníkovi. Poník byl přivázán k Julči, protože z něho pokaždé někdo spadne a poník se pak honí po poli. No, tak jsme si je nachystali a vyjeli jsme. Jeli jsme po silnici do Sokolí, za Sokolí na křižovatku, kde začalo pršet, na jedné cestě na nás čekala paní Říhová, která nám podržela koně a donesla nám oblečení z auta. Mě donesla moji pláštěnku a Adrianě její vestu a ryflovou bundu. Petr celý šťastný, že má nepromokavou bundu vyjel jako první na pole. Už přestávalo pršet, ale pořád poprchalo. Poník si párkrát vyhodil, ale Ája to useděla. Julču se hnala pořád dopředu, tak se musela Rona zařadit až za poníka. Petr po chvíli byl celý smutný, protože mu ta jeho "napromokavá" bunda promokla. Když jsme prošli pole, tak jsme měli přejít silnici na další pole, ale byla tam struha, tak se Julča zastavila, ale poník ji kousl a ona přeskočila celou struhu až na silnici, poníka táhla za sebou. Prošli jsme nějakou cestičkou na pole a už jsme si to valili na kamennou louku naproti Bille. Tam už na nás čekala Terka, Maňa a paní Říhová, potom dorazila i Kamila a Lucka B. Vodili jsme tam asi tak 5hodin. Potom jsme se měli vrátit, že já pojedu na Julči, Terka chtěla jít na poníka a Kamila, že pojede na Roně, ale Maňa si usmyslela, že bude na Roně, ale měla tam kolo, tak že bych já jela na jejím kole, ale měla jsem to zakázané od mamky, jezdit na kole po silnici sama, tak jsme si to vyměnili a já jsem šla slavnostně na Julču. Vyjeli jsme, zase se Julča cpala dopředu, ale musela jsem ji držet, když jsme najeli na jedno pole, tak jsme jeli okolo zahrad a tam štěkal nějaký pes, tak jsme jeli dál a mysleli jsme si, že ten pes je zavřený, ale opak byl pravdou. Poník začal vyhazovat a Terka z něho spadla a oamžitě se zvedla a běžela do pole, aby ji ten pes nepokousal. Pes běžel po Roně, která se hned točila a cválala i s Kamilou do pole za Terkou. Tan pes skořil Julči na nohu a Julča se začala točit a vyhazovala a vzpínala se a všechno možný, tak jsem ji pobídla, aby měžela do pole a ten pes, aby ji nepokousal, poník, který byl přivázaný k Julči, pokopal toho psa. Když jsme se vrátili, tak Kamila chtěně nahlas povídala:"Taky by se nám mohla omluvit." a ta ženská se na nás tak podivně dívala... Terka si po chvilce na poníka sedla a klusali jsme kousek po poli, potom tam byla taková díra, ve které poník zase začal vyhazovat, naštěstí to Terka useděla. Jeli jsme dál, přejeli jsme silnici a tam ve Vlčím máku začal poník zase a Terka z něho po druhé spadla, tentokrát na hlavu... Já jsem slezla z Julči a on se rozběhl proti mě a vzpínal se, tak jsem uskočila a bičem jsem ho práskla po prdeli, tak se přestal vzlpínat a začal s ena mě šklebit, tak jsem mu povídala:"Nečum!!!". Tak se přestal šklebit, ale šlápl si do otěží, tak jsem mu brala nohu, ale on začal zase hrabat, tak dostal další bičem a byl už v pohodě. Potom už ho Terka jenom vedla a na poli ho pustila, že půjde sám za Julčou... On se však rozběhl a začal proti Julči vyhazovat, tak Julča začala cválat a potom jsme se točili pořát do kolečka, naštěstí se potom uklidnili oba dva a Terka poník zase chytla a už ho vedla, potom doma si na něho u Vinárny nasedla a jeli jsme do stájí... Tam jsme si je odsedlali, oduzdili a vyvíchovali... Potom tam Říhová, Kamila a Terka krmili a já jsem šla pro koně, Wilda mě málem převálcoval. Tak potom jsem šla pro Hanny s hříbětem. Potom jsem vzala ještě kozu s kozlíkama domů a bylo hotovo. S Terkou jsme šli do vinárny na limču a zmrzku a čkali jsme na mojehotaťku, který tam měl pro nás přijet. Už tam seděla ve vinárně i Alena s Kamilou a Alča nám koupila limonádu. Poseděli jsme tam s Terkou a potom jsme jeli domů. Bylo to fajn, naštěstí se nikomu nic nestalo, příště pojedu určitě zas

_______________________________________________________________

2. článek je taky od Wikcabibinecky

Drak
Jeden den k nám přivezli jednoho krásného Kínského hřebce jménem Drak. Byl zbarvený jako isabel. Byl nádherný s lysinkou a ponožkami. Moc se nám líbil bylo u něj napsaný že je hodný, ale že není pro začátečníky. Tak mě trenérka sbalila a jeli jsme ho projet, protože jsme vážně přemýšleli, že bychom ho koupili. Když jsme tam přijeli, tak už byl připravený. Nasedla jsem si na něj a upravila jsem si třmeny. Byl docela hodný, tak jsem ho projela a po cestě zpět jsme se shodli, že má krásné chody a je respektivě hodný. Asi po dvou týdnech jsme ho měli doma. Byl opravdu krásný a v boxu byl v 1. dvou týdnech docela i hodný. Potom jako když utne! Když k němu někdo do boxu přišel, tak si ho přivázal, ale on se po chvíli utrhnul a začal blbnout. Asi třikrát jsem musela skákat přes stranu boxu k jinému koni, protože mě nechtěl pustit pryč. Všichni se ho báli nakonec i náš šéf (můj děda). Když jednou přijel kovář, tak jsme ho vyvedli a on dával venku pěkně nohy, ale potom začal zlobit a tak dostal kladivem... Potom zkrotl asi tak na 1rok, potom se už kováře bál, tak se vždycky uspal a pak se mu ty nohy ošestřili a už se mu ale nekovali. jednou se se mnou na jízdárně splašil a běžel domů, do stáje, ale tam se vždycky jen tak tak vejde kůň s westernovým sedlem (na tom ale nejezdím já) tak jsem si lehla dozadu na záda. Měla jsem je pěkně odřené. Vletěl s emnou do boxu a tam začal divočit, kapal do zdí a do všeho, já jsem nakonec vyskočila a rychle jsem ho zavřela, ale to už děda šel i s bráchem(veterinářem) ho uspát, i přes to že jsem za něho tak bojovala, tak ho stejně uspali, no alespoň nešel na jatka (od nás nikdo stejně, žádný kůň nechodí na jatka)... Z jedné strany jsem ráda že ho už nemáme a z druhé strany toho lituju... Byl to přece jenom kůň, i kdyby to byl já nevím kdo, bylo mi ho líto...

________________________________________________________________

Od koho je asi 3. článek? Wikcabibinecka se činí :)

Ken
Tento koník u nás byl od malého hříbátka stejně jako Havana, ale ta měla horší začátek. Ken se u nás i narosil, byl starší ještě o něco víc jak já. Když k nám Havana přišla, neměli jsme pro ni ve stáji místo, tak jsem strašně přemlouvala mamku, aby si ji mohla vzít domů, alespoň než bude tak velká, aby mohla stát ve stání... Jednou mi ale utekla na pastvu mezi hřebce a valachy. Vypadalo to dost špatně, hned jsem běžela za ní abych jí ochránila, ale Ken byl rychlejší. Potom Havanu nestratil z očí a dělil se o ní jenom se mnou. Hřebec se staral o hříbě jako kobyla, matka. Bylo to k neuvěření, ale bylo to tak, nekdy jsem se musela i štípnout, protože jsem si myslela že se mi to zdá... Havana s Kenem byli pořád spolu a pořád se bránili... Nakonec spolu měli hříbě, už ani nevím jaké mělo jméno, ale asi Haken, ani nevím co to znamená. Hříbátko jsme prodali hodným lidem. Měli jsme u nás jednu trenérku, když v zimě přijeli koně z vyjížďky, celý uřícení a spocení, tak je ani nevivíchovala a ani jim nedala deku. Ken byl jeden mezi těmi koňmi, Ken se nachladil a měl zápal plic(jako jediný z těch koní). Vyléčil se z toho, úplně. Vařili jsme mu pro jistotu ještě čaje a v létě běžel dostihový závod, kde spadl, jezdec zemřel a Kena chtěli utratit také, měl otevřenou zlomeninu kosti, levé přední končetiny, která mu natrhla šlachu. Také měl nějaká přelámaná žebra, jak ho ostatní koně podupali. Nakonec jsem dědu přemluvila a Kena jsme si nechali. Musela jsem se o něho starat neustále, i v noci jsem byla s ním. Vynechala jsem skoro 2měsíce školy, ale stálo mi to za to... Ken se uzdravil, akorát už nemohl jezdit dostihy(stejně to po něm nikdo nechtěl) veterinář říkal, že by jezdit klidně mohl, ale to od nás nikdo nechtěl dovolit a navíc on měl z dostihové dráhy strach, celý se klepal, když jí pouze přecházel krokem... Potom měl i několik hříbat s nějakýma cizíma klisnama. Teď je u nás jako rekreační koník, který miluje děti. Je to nejhodnější hřebec a vůbec i kůň kterého znám. Kdybych toto četla jako někdo cizí kdo nás nezná, určitě bych tomu nevěřila, ale je to tak... Ať si každý myslí co chce, já jsem si to zažila a nikdy na to nezapomenu, co všechno jsem s Keníkem zažila...